Roku 1908 vypukl v Mýtě v Plzeňské ulici velký požár. Za silného západního větru se oheň rychle rozšiřoval, shořela dřevěná stavení, stodoly, stáje, shořely celé ulice. Střechu nad hlavou ztratilo 200 rodin. Obec pro pohořelé objednala staré železniční vagóny, aby měli na přechodnou dobu kde bydlet. Do Mýta bylo posláno asi 40 vozů a lidé jim začali říkat vagonové krabice. Zastupitelstvo města rozhodlo umístit vozy u cesty k sv. Štěpánu „Na niněře“ a na pozemek pana Jana Bejčka z domu čp. 67. Vozy z nádraží (tehdy stanice Mýto dnes Kařízek), byly rozváženy na náklady obce. Valník si vypůjčili na sladovně a dovozce s koňmi získali dražbou.
Na této dobové fotografii přivážejí jeden z posledních vozů na pozemek pana Bejčka (dnes na tomto místě stojí dům pana Jana Bauma čp. 244). Bejčkův pozemek sousedil s dřevěným domem s pavlačí čp. 123, kde bydlela rodina pana Smitky a pana Josefa Cinerta.
Fotografie ukazuje konečné seskupení čtyř vagónů na Bejčkově pozemku v Nádražní ulici, tehdy Mlýnské ulici. Poznáváme zde vynalézavost pohořelých. Zabednili okna ve voze a osvětlení řešili tak, že vystrčili prosklené budky na střechu a získali tím více místa pro umístění svých věcí.
Už v září 1909 přišel příkaz z okresního hejtmanství z Rokycan vystěhovat všechny rodiny z provizorních vagónových obydlí a to do 14-ti dnů. Obecní rada chtěla provést toto vystěhování, jak bylo nařízeno a usnesla se prodat vozy v dražbě. Trvalo to však více než jeden rok.
Mnohé vagóny byly umístěny přímo na spáleništích a nouzově obývány, dokud nebyly postaveny nové domy. Na tomto snímku vidíme pohled z bývalého domu pana Josefa Hoška čp. 170 směrem ke sladovně a kapličce sv. Vojtěcha. Kolem přistavených vozů je už vyskládán materiál z rozbořených zdí připravený k dalšímu použití. Po dřevěných staveních zůstala jen prázdná místa, která můžeme na obrázku pozorovat.
Železniční vagóny si mnozí v dražbě zakoupili a dodnes je někteří používají ve svých dvorech jako kůlny, chlívky a podobně. Z cheznovické silnice je vidět u Bořutů vůz s oplechovaným otvorem pro komínovou rouru.
V dražbě si vozy zakoupili i ti, kteří se opravdu neměli kam přestěhovat. Postavili je na obecní pozemek, po levé straně cesty do Cheznovic. Bylo to proti bývalým jatkám čp. 212 a cvokařské dílně „cikánce“. Tam vznikla nouzová kolonie mýtskými pojmenovaná Vozejky nebo také HABEŠ. Během desetiletí se vozy proměnily v malé domky, ve kterých by již nikdo nepoznal, že jsou to předělané železniční vagóny. Vidíme je na snímku z roku 1932.
Několik vozů bylo postaveno za dráhou na Augénii, také na obecním pozemku před domem kováře Kasíka čp. 121 v Nádražní ulici (dnes je tam transformátor) a jeden vagón byl umístěn jižně od domu paní Houškové čp. 99 a před dvorem paní Steinové čp. 102 (dnes Humlovi).
Na zimní pohlednici z doby kolem roku 1925 je záběr na Vozejky šikmo od Homole směrem k nepatrným „Hruštičkám“ na pravé straně nahoře. Vidíme rozlitou, zamrzlou strouhu slévající se do malého flusárenského rybníčka. U něho se cesta dělí. Jednak pokračuje obloukem kolem starého mlýna k nádraží a jednak se točí vlevo do Cheznovic. Od rybníčka vlevo se krčí malé upravené domečky s malými okénky a záclonkami. Byly obdivovány zejména dětmi stejně jako dnes Zlatá ulička v Praze na Hradčanech.
Na začátku druhé světové války byly rodiny přiděleny do mýtských domů a kolonie (až na jeden docela slušný domek) byla zlikvidována ohněm.
V roce 1946 až 1947 se mnoho rodin tísnících se v jedné místnosti přestěhovalo do pohraničí, mezi nimi i rodiny z bývalých Vozejků. Tak jako čeští vystěhovalci do Ameriky vytvářeli české ostrůvky v moři všech možných národů Ameriky, tvořili i „mýťáci“ v pohraničních obcích pospolité skupiny. Bylo to například v Teplicích, v Kadani, v Lužanech u Varnsdorfu, v Hunčicích v okrese Stříbro, v Dasnicích v okrese Sokolov, v Horním Slavkově a nedalekém Krásnu.
© Josef a Zdeňka Beranovi 2002
